Johanna Tulinger

Jako každý rok, znovu se pokouším začít s blogováním a jako každý rok doufám, že u toho vydržím déle než jeden měsíc, protože pak ztratím chuť a čas. Nicméně se opět po roce vrhám na shrnutí roku 2017, který byl skvělý i příšerný, plný změn i stereotypů a i kdyby v něm všechno stálo za starou bačkoru, přinejmenším byl plný lásky.

Červenec byl ve znamení cestování, ale i marodění. Klasicky jsme ho s kamarádama započali na čtrnáctidenním pobytu na táboře, kde jsme celých čtrnáct dní nedělali nic jinýho, než se starali o děti, chodili spát pozdě a hlavně se bavili. Kdybych tvrdila, že se to obešlo bez komplikací, lhala bych. Je asi logický, že když jedete podle táborovýho režimu vedoucího, dost vás to vyčerpá, což pocítíte až po návratu domů. Tábor pro mě konkrétně ale nebyl jenom znamením legrace a her, ale tentokrát jsem během čtrnácti dní prožila i jeden lehkej otřes mozku a děsně bolavý záda. Jako správný vedoucí mě to ale nerozhodilo na dýl než na jeden a půl dne. Po návratu z tábora jsme s mamkou a ségrou vyrazily do Třeboně, kterou jsem bohužel celou promarodila s bolestma v krku a hlavy. Takže Třeboň jsem si ve výsledku moc neužila, protože jsem tak 90% pobytu prospala a opravdu moc mě to mrzelo. V červenci jsme se taky podstoupily jsme taky jeden z obrovskejch nájezdů na IKEU, kde jsme nakupovaly hlavně věci do mýho, tehdy ještě rozestavěnýho, pokoje. Účast na nějakym táborovym kempování byla povinností a Flintstoneovic auto tak vyrazilo o den později na cestu dlouhou přinejmenším 3,5 hodiny. Cestou zpátky z kempu jsme nemohli nastartovat a po cestě se ještě rozhodli spontánně navštívit vyhlídku Máj. A bylo to sice moc krásný, ale všichni jsme měli vybitý telefony a tak z toho máme asi jenom dvě nebo tři fotky.



První kafe z frenchpressu a espresso cake. Moje láska ke kávě se postupem tohoto roku dost prohlubovala. První nebo druhej víkend jsme s Izzy, Kris, Johnym, ségrou, Davidem a pár dalšíma lidma navštívili filmový festival v Turnově. A bylo to skvělý, i když ne podle mejch představ. První večer byl plnej skvělejch filmů, jídla, piva a tak. Druhej večer byl asi taky plnej skvělejch filmů, ale mě nebylo vůbec dobře a tak jsem ráda, že jsem viděla aspoň Suicide Squad. Cesta zpátky byla dost smutná, ale zároveň jsem byla vděčná za postel. Někdy kolem sedmnáctýho srpna jsme byli s rodinou na podještědský veselce mamčina bratrance a druhej den jsme vyrazili vstříc Liberci. Já s růžovou hlavou, ségra s modrou. Nejdřív jsme vyrazily na Ještěd, kam jsme si jak primadony dovezly zadky až skoro nahoru a já pak nahoře nešťastnou náhodou ukázala všem návštěvníkům svoje kalhotky, protože jsem si chytře vyrazila v šatičkách. Z Ještědu jsme pokračovaly do ZOO a z tý jsme se pak přesunuly do skvělý kavárny - do Mikyny, o který mě mrzí, že ji v Praze nemáme. Ke konci prázdnin mi přišla úžasná knížka Minimalismus od Martiny Bechyňový. Taky jsme s Ančí někdy během léta vyrazily do ZOO v Praze v tom největším vedru, což nebylo úplně sluníčkový.



Začala škola, což nebylo nic hezkýho, ale přiznejme si, že do života téměř každýho z nás to prostě patří a nic s tím neuděláme (uděláme, ale to není úplně super rozhodnutí). Aby ten začátek září ale nebyl tak pesimistickej, vyrazili jsme se ségrou a tátou na Moravu. Shodou okolností to bylo v době vinobraní v Mikulově, takže sehnat ubytování nebyl úplně lehkej úkol, ale sehnali jsme a bylo to ve skvělý lokaci. Dolní Věstonice se tak staly naším hoodem na jeden víkend. První večer jsme zjistili, že s náma na hotelu (což byl prostě jenom větší barák) bydlí Ostraváci a tak po našem návratu z večeře jsme se k nim přidali a pili víno, slivovici a bavili se. Poprvý jsem ochutnala burčák a byl děsně dobrej. Na druhej den jsme si naplánovali výšlap na Dívčí Hrady na Pálavě. Lhala bych, kdybych řekla, že cesta byla strašně v pohodě. Bylo vedro, všude lítali mušky a já neměla dostatek vody. Prskala a nadávala jsem jak špaček. Ovšem jenom do doby, než jsme vylezli k těm obrovskejm masivům, který mi vzali dech. Taky jsme navštívili vyhlášený Café Fara a při západu slunce se vrátili do hotelu. V neděli byl náš cíl poněkud jasnější. Areál zámku Lednice. Krása střídala nádheru, ale víc o našem výletě tady a taky tady. Pak přišel konec září a já celá natěšená vyrazila zase do Hořiček, kde jsme uzavírali letní táborovou sezónu.



V posledních zářijovejch dnech jsme si pořídili malýho satana, housku, buřta, šunku a tak podobně. K nám do rodiny zkrátka přibyl další kocourek. Oficiální jméno je Mikuláš, ale mamka mu neřekne jinak, než Kokeš a já mu říkám všelijak, jenom ne jeho jménem a to vlastně skoro všichni. Naše kočičí rodinka se tak početně rozrostla na tři členy. Celej říjen byl tudíž ve znamení seznamování se s malym Mikym a odnaučování ho kousání (což nemělo účinek..). Taky jsem byla pořád růžovovlasá a taky jsme se ve škole fotili. Patnáctýho října ségra oslavila 17. narozeniny a my vyrazili na ZOOTlet v Pragovce. Přišel téměř konec měsíce a my podstoupili první meziběhový sbližování, což bylo jak jinak než skvělý.



Hned na začátku proběhlo další meziběhový sbližování, kdy jsme šli spát až opravdu brzy nad ránem. Se školou jsme byli na Úřadu vlády, já si pořídila tu nejvíc chumlavou šálu a následně jsem kvůli ní měla fakin vyrážku. Hodně jsem kafíčkovala a chodila do práce, ale zároveň už jsem šetřila na vánoční dárky. Tenhle měsíc pro mě končil dvěma úžasnejma filmama. Byli to Fantastický zvířata a následoval letošní nejúspěšnější českej film - Anděl Páně 2. Anděla Páně 2 jsem si zamilovala a zamilovala jsem si ho o to víc, protože jsem měla možnost být součástí úplný premiéry a následný Andělský party, kde jsem naživo viděla Jiřího Stracha a všechny, co měli s tím filmem co dočinění. Byl to úžasnej zážitek, kterej nezapomenu. Nejlepší na tom bylo, že jsme se s mamkou ráno probudily v hotelu a nacpaly se na hotelový snídani. A úplně jsem zapomněla na sedmáctej listopad, kterej jsem s Tere strávila na Národní třídě, pak jsem šla na večeři s tátou a po tý jsem se vrátila za Tere a Adél do Kotvy.



To byl další marodící měsíc. Jestli jsem si to přivodila sama, nebo ne, to už je otázka. Každopádně před tím, než jsem upadla na týden do peřin, stihla jsem nafotit s Vandou a Nyky outfit. Bylo to první focení asi po roce a já se tak trochu styděla a zároveň jsem si to děsně užila. Osmýho prosince, ještě před mým maroděním, jsme s Izzy, Kris a Johnym byli na dalším koncertě The Paranoid a zkonstatovali jsme, že se kluci koncert od koncertu zlepšují. Já si koncert užila natolik, že jsem z něj byla hotová ještě minimálně týden. Pro Mikyho, šunku, housku, buřta, .. tohle nebyl šťastnej měsíc, ale vlastně byl. Konečně byl ten náš brouk na kastraci, po který musel tejden nosit "pyžamko", aby si nekousal stehy (bylo to tak roztomilý, že si to ani nedovedete představit). No a pár dní na to jsem onemocněla já (zase). Kvůli tomu jsem nestíhala nakoupit vánoční dárky a taky jsem přišla o cestu do Štrasburku a do Evropskýho parlamentu. No.. dárky jsem nakoupit stihla a pak přišly Vánoce. Krása střídala nádheru a klid střídal legraci. Bylo to úžasný a milý a přátelský. Pár dní po Vánocích přijel i ségřin přítel a byl s náma až do Novýho roku, jehož oslavy jsem si bohužel moc neužila, protože mě bolela hlava a měla jsem teplotu (osmičky jsou zlo).


A tak vám všem chci popřát spoustu motivace a optimismu do novýho roku 2017. Ať se vám dostane lásky jak z pohádky a pokud už svojí lásku jak z pohádky máte, tak ať vám to vydrží zase o rok dýl (a pak zase a zase :)

Vaše Johanna

Rok 2016 jsem začala asi jako každej. Plná elánu, přemotivovaná a rozhodnutá se svym životem něco udělat. Co vám ale můžu prozradit je fakt, že za celej ten rok jsem cvičila tak desetkrát dohromady, zdravý jídlo jsem sice docela dodržovala, ale rozhodně ne tak, jak bych si představovala. Za jednu věc jsem na sebe ale ohromě pyšná. Tou věcí je optimismus, kterej mě provázel skoro celej rok a kterej mě opustil jenom párkrát, ať už ve chvílích, kdy jsem řešila osobní problémy nebo ve chvílích, kdy mě lidi kolem mě stáhli s nima dolů do depresivních myšlenek. A taky jsem si splnila nejeden cíl. Už mám konečně obočí a nemám místo něj jenom tenoučký čárky, který vypadaj extrémně odpudivě. Ochutnala jsem taky veganský jídlo a oblíbila si ho tak moc, že maso už pro mě není number one jídlo. Prožila jsem úžasný léto plný přátel a mimo jiné skvělejch čtrnácti dní na táboře, kam jezdím jako vedoucí. Taky mám konečně pokoj snů a tetování.


Leden byl jakožto první měsíc plnej přemotivovanosti se sebou začít něco dělat a změnit svůj život. Všichni víme, jak taková přemotivovanost dopadá a tak jsem se sebou neudělala vůbec nic a prostě se jenom válela. Co jsem ale zvládla byl týden bez jakýchkoliv sladkostí a díky tomu v tuto chvíli už nemám tak často záchvaty typu "sežeru všechno sladký, co doma máme". Taky jsem v lednu byla přemotivovaná psát články na blog a všichni víme, jak to skončila. Za rok 2016 jsem napsala dohromady asi 8 článků a na blog jsem úplně zapomínala, jak jinak. Taky jsme oslavili Silvestr poprvý se sestřiným přítelem a děsně jsme si to užili. Podívaly jsme se s mamkou a sestrou do zimní pražský ZOO tak nějak náhodou, když jsme tam šly na přednášku o krokodýlech, kam jsme se nedostaly a místo toho jsme si procházely do zimy oblečenou ZOO. Hodně jsem pracovala a chodila do kaváren, kde jsem utrácela veškerý vydělaný peníze. Obrečela jsem smrt Alana Rickmana a obdržela první zásilku tričkovýho předplatnýho od Horsewagu. Byla jsem na úžasným koncertě Jethro Tull a můžu to všem maximálně doporučit! A zase jsem chodila do kaváren a přidávala miliony fotek na Instagram.



V únoru jsem chtěla rozjet projekt na Instagramu (#InstaMonthWithJoan), což se mi nepovedlo a to jenom z důvodu mojí lenosti a ztráty motivace. Co bylo na únoru úžasný bylo živý vysílání Hamleta s Benedictem Cumberbatchem z divadla v Londýně, to byl fakt nezapomenutelnej zážitek, protože jeho herecký schopnosti jsou prostě úchvatný. Byla jsem na maturitním plese, kterej jsme si s kamarádama děsně užili. Dostala jsem od kamarádky, která pracovala ve Starbucksu, karamelový latté zadarmo a taky mi na kelímek nakreslila asi milion srdíček!! Zase jsem hodně pracovala a chodila do kaváren. Byla jsem na střeše Národního divadla a ten výhled bych mohla pozorovat pořád. Zbavila jsem se svojí identifikační barvy vlasů - červený a došla jsem si ke kadeřnici pro nový ombré. Na tu změnu jsem si zvykala strašně dlouho. Byla jsem naštvaná, že mi to blonďatý ombré jde do zrzava. Často jsem chodila do Anonymous Coffee.


Ztratila jsem se s Ančí v centru Prahy a pořád jsme chodily v kruzích. Po dlouhý době jsem se viděla s mými nejlepšími přáteli a s těma jsme se taky procházeli, rozdíl byl v tom, že jsme se neztráceli.. Navštívila jsem tehdy nový veganský bistro Veget (doporučujuu) a pak na něj zase zapomněla a chodila do kavárny Styl a Interiér ve Vodičkově ulici. Zasáhly mě útoky ve Francii a měla jsem fakt strach. Chodila jsem s Adolfem do Kávovarny v Lucerně, kde jsme utvářely ty nejlepší vzpomínky a vykecaly jsme jedna druhý díru do hlavy. Poznala jsem ségřinu kamarádku Hanuš a s tou jsme šly ve třech do kočičí kavárny v Karlíně, kde jsem se zamilovala do koček snad ještě víc. Zase jsem hodně pracovala a ze života se mi vypařila "nevlastní ségra" a skvělá kamarádka. Hodně jsem nakupovala na ZOOTu a snažila se jíst zdravě. Přišly nám další třička od Horsewagu <3



Duben byl dobrej měsíc. Pomáhala jsem na půlmaratonu Volkswagenu a děsně jsem si to užívala. S mamkou a ségrou jsem poprvý navštívila čokoládovnu v centru Prahy a panebože, bylo to skvělý! Oslavili jsme narozeniny mojí nejlepší kamarádky a seděli ve Stylu a Interiéru asi pět hodin zabalený v dekách na terásce. S Ančí a jejím přítelem jsme si dali první zmrzlinu toho roku a seděli jsme strašně dlouho na sluníčku ve Františkánský zahradě. Desátýho dubna jsme byli s Adolfem, Kris, Izzy, Johnym, ségrou a jejím přítelem na dalším koncertě The Paranoid, kde jsem hrála na baskytaru z pod stage a děsně jsme si to užili! Taky jsem byla nemocná a z nudy dělala photoshoot mýmu kocourovi. Mamka měla narozeniny a taky jsem poznala novýho pejska naší rodiny. Sněžilo a byla fakt zima, protože mi nestačily moje bundy a tak jsem nosila mamčinu. Splnila jsem si sen a pořídila si Superstary <3.




Měsíc, kdy mám narozeniny a letos jsem oslavila osmnáctý!! Nejen že ve škole na mě čekala lavice obklopená mýma kamarádkama a pokrytá dárečkama a dortíčkama, ale taky jsem byla s tátou vybírat svojí první MAC rtěnku, kterou miluju. Od mamky jsem dostala taky poukaz na tetování a hned čtrnáctýho jsem na něj šla <3 taky jsem dostala peníze na řidičák, ale furt mi leží doma a já ne a ne se do toho pustit.. ups.. Zase jsme si udělaly dívčí den s mamkou a ségrou a šly jsme na fancy véču do Colosea na Václaváku a pak do Hamleys, kde jsem shodou okolností narazila na Átu, která měla směnu v jejich kavárně. Ke konci května jsme měli první brigádu na táboře a já celej víkend škrábala střechy a taky jsem si tam roztrhla svoje oblíbený legíny na cvičení. Měla jsem day off a s dědou jsme jeli nakupovat. S mamkou jsme pak na konci května jely pro kytičky na zahradu a já se pořád fotila s rukou tak, aby bylo vidět to tetování (achjo).



Na začátku června byl AVON pochod, kde jsem uronila nejednu slzu při vypouštění balonků. Bylo to děsně silný a já se těším na další ročník. U nás ve škole byli americký kadeti a my s nima probrali možný i nemožný. Měla jsem pozdní oslavu narozenin s Johnym, Izzy, Kris a tak nějak i Adolfem a ségrou a jejím přítelem. Bylo to v Kávovarně a já dostala tak úžasnej dort! Místo abych chodila do školy jsem jela na pár dní jako vychovatelka na Orlík se základkou, bylo to skvělý, bylo tam hodně smíchu, sluníčka a výletů. Ke konci školního roku jsme byli na prohlídce židovskýho města a židovských synagog, což bylo taky hrozně silný vzhledem k událostem z historie. Taky jsme místo posledních pár dní školy jeli s pár lidma ze třídy na dvě noci na Slapy a bylo to úžasný. Seznámili jsme se úplnou náhodou s Eddie Stoilow, který tam byli na rybách a my jim naběhli na udice.. Bylo tam hodně alkoholu a srandy, taky tam bylo hrozně moc nezapomenutelnejch zážitků a za mnou se přijel podívat strejda, kterýho jsem neviděla strašně dlouho. Pak jsem na poslední chvíli sháněla bryndák na tábor (neptejte se proč..) a na začátku července jsme odjeli.

 Freshlabels nezklamaly a vytoužený batoh mi poslaly. Jsem do něj absolutně zamilovaná, i když prej vypadám ještě menší, než jsem (hlavně s tou tarantulí na hlavě). Taky prej vypadám jak prvňáček a ne jako dospělák, ale to mi vůbec nevadí, protože na tu slavnou dospělost jsem si furt nezvykla (protože ten fakt, že po mě nikde nechtěj občanku a když jo, tak mě nepošlou domů s tím, že jsem moc mladá, je divnej).
Další věc je, že tenhle outfit jsme fotily už někdy začátkem prosince a já byla přesvědčená, že ho sem nahraju hned a bez protahování, jenže tomu bylo a je jinak a dneska už je konec prosince a já po téměř roce nahrávám něco, co vypadá jako outfit (ono se to teda tak i prezentuje..)
Každopádně abych se podělila o nějaký novinky, tak žádný nemám. Nebudu ani říkat, že zase brzo napíšu něco, co bude připomínat článek, ale slibovat to nebudu, známe se :D.
A mimochodem.. taky tak milujete Vánoce a obdarovávání svých blízkých? Já to zbožňuju, proto je pro mě Štědrý den skvělá příležitost.
Brzo se ozvu (stejně jsem to řekla! :D)

Vánoce se blíží a to nejen proto, že obchodní centra a vůbec celé centrum Prahy se zahalilo do vánočního šatu, ale i proto, že už je poslední den před Štědrým dnem! Já Vánoce miluju a miluju jen nejen proto, že všechno má takový pozitivní nádech, ale i proto, že můžu lidem v mém nejbližším okolí udělat radost oprávněně a ne "jen tak". Taky na Vánocích a na celém adventu miluju, jak je všechno zahalené do červené a zelené barvy a jak všechno voní.
Ale už dost řečí o tom, jak a proč miluju Vánoce. Třeba dneska tu pro vás mám deset adventních pozitiv, tak pojďme na to.



1. NÁLADA
Všichni mají skvělou náladu, podzimní depka nás opouští a většina z nás už jen při pohledu na kalendář má úsměv na tváři. Pak už jen stačí vyjít do ulic a uvidět ty nádherné vánoční trhy, tu výzdobu a celkové naladění. Pomíjím teda to, co se děje v nákupních centrech, že lidi jsou jak splašení a shání co nejdražší a nejluxusnější vánoční dárky pro své blízké a hlavně všechno na honem.

2. VÁNOČNÍ TRHY
Neznám snad nikoho, kdo by nemiloval vánoční trhy. Je teda pravda, že většinou všichni nadávají na to, že tam je miliarda lidí a že se tam nechtěj mačkat, ale když na vánoční trhy vyrazíte v tu správnou dobu, nebo si najdete místo, kam moc turistů nezabloudí, objevíte jejich kouzlo a už se nebudete škatulkovat mezi tu část obyvatelstva, která trhy nesnáší protože bambus.

3. HUDBA
Hudba snad ani nepotřebuje komentář plnej ospravedlňování se, protože hudbu miluje každej a každej si o Vánocích nebo o adventu najde "tu svoji", kterou poslouchá až do konce roku. Na hledání hudby a vánočních koled a vánočních písniček vám můžu doporučit (všem už jistě dávno známý) Spotify, kde v tomhle období najedete deset tisíc kvatriliard playlistů s vánoční tématikou.

4. SVÍČKY
Protože panebože, kdo nemiluje svíčky? Svíčky jsou něco tak skvělýho, že to ani není možný, jak jsou skvělý. Ale i přes jejich skvělost se s nima musí opatrně, protože nejhorší je, když něco tak skvělýho jako svíčka, zničí štědrovečerní večeři jenom proto, že vám doma chytne záclona nebo, nedej bože, ubrus na stole. Takže se svíčkama opatrně, ale nebojte se to se svíčkovou výzdobou přehnat (jenom prosím bezpečeně)!

5. VŮNĚ
Vůně Vánoc je něco tak nepopsatelně krásnýho a tak nepopsatelně úžasnýho, že ji musí milovat snad každý. Snad každému srdce poskočí, když cítí vůni upečeného cukroví, vánočky nebo teplého svařáku (to die for). Asi každý máme s Vánoci spojenou určitou vůni, vůni domova a dětství, kterou nedokážeme popsat, jen ji prostě cítíme.

6. SNÍH
Letos sice bude Štědrý den opět na blátě, ale to mi nebrání v tom se na sníh těšit dál. Miluju sníh asi tak stejně, jako miluju celou zimu. A co zbožňuju nejvíc? Ten pocit, když se ráno probudíte a za okny je bílo a vám nezbyde nic jinýho, než se zvednout a jít se proběhnout v tom sněhu (#BeKidForAWhile). Nejsmutnější pro mě pak logicky je, když se sníh rozhodne, že začne tát :(

7. VÁNOČNÍ STROMEČKY
Vybírat vánoční stromeček je jedna z věcí, kterou jsem v dětství milovala nejvíc. Když jsme si pak po čase pořídili umělý vánoční stromek, byla jsem dost smutná, protože výběr vánočního stromečku a jeho vůně mi opravdu chybělo. Po pár letech jsem si milostivě zvykla na umělý stromeček, který máme doma a zrovna letos byla má tichá, nikdy nevyřčená přání, vyslyšena a mamka pořídila živý stromeček (nádherně voní).

8. CUKROVÍ
Kdo nemiluje tajně ujídat cukroví, je už moc dospělej a nepřipouští si ani jednou za rok být zase dítětem. Já to mám jako takovou každoroční tradici, která začne ve chvíli, kdy zmerčím první hotový druh cukroví a musím ho nutně ochutnat. Pak už chodím každý den a ujídám a hledám, co nového se objevilo v krabicích :D. Nejhorší na tom je ale to, že jakmile přijde Štědrý den, už mě ujídání cukroví tolik nebaví a z toho důvodu vždycky tuna zbyde...

9. PROCHÁZKY
Procházky vánoční Prahou je něco úžasnýho. Navštěvování všech trhů a užívání si vánoční atmosféry. Na chvilku být jedním z těch lidí, kteří nespěchají a pro jednou se nehnat za tím, abychom sehnali všechny potřebný dárky a aby jich bylo co nejvíc, protože víc dárků udělá větší radost (neříkám, že nic nechci, jen prostě nepotřebuju dvě stě miliard dárků :D). Takže procházky vánočním městem, popřípadě procházky po venkovské přírodě, to má něco do sebe.

10. VÁNOČNÍ FILMY
A nakonec nemůžu zapomenout ani na kýčovitý vánoční filmy plný romatiky, Santa Clausů a sobů a sněhu a dárků a všeho možnýho co si dokážete představit pod pojmem Vánoce. Stejně je ale všichni milujeme a nejvíc klasickou Lásku nebeskou, Grinche nebo Anděla Páně. Když jsem byla třetí prosincovej tejden nemocná, tak jsem za tu dobu viděla asi tak miliardu vánočních filmů (sice byly všechny na jedno brdo, ale to vůbec nevadí) a u každýho jsem brečela jak želva (určitě to bylo jenom tou rýmou). Vánoční filmy jsou pro mě klasika, na kterou nemůžu zapomenout a vy byste taky neměli, protože když se nemůžete ani za boha naladit na tu správnou vlnu, tohle vám zaručeně pomůže.