Červenec byl ve znamení cestování, ale i marodění. Klasicky jsme ho s kamarádama započali na čtrnáctidenním pobytu na táboře, kde jsme celých čtrnáct dní nedělali nic jinýho, než se starali o děti, chodili spát pozdě a hlavně se bavili. Kdybych tvrdila, že se to obešlo bez komplikací, lhala bych. Je asi logický, že když jedete podle táborovýho režimu vedoucího, dost vás to vyčerpá, což pocítíte až po návratu domů. Tábor pro mě konkrétně ale nebyl jenom znamením legrace a her, ale tentokrát jsem během čtrnácti dní prožila i jeden lehkej otřes mozku a děsně bolavý záda. Jako správný vedoucí mě to ale nerozhodilo na dýl než na jeden a půl dne. Po návratu z tábora jsme s mamkou a ségrou vyrazily do Třeboně, kterou jsem bohužel celou promarodila s bolestma v krku a hlavy. Takže Třeboň jsem si ve výsledku moc neužila, protože jsem tak 90% pobytu prospala a opravdu moc mě to mrzelo. V červenci jsme se taky podstoupily jsme taky jeden z obrovskejch nájezdů na IKEU, kde jsme nakupovaly hlavně věci do mýho, tehdy ještě rozestavěnýho, pokoje. Účast na nějakym táborovym kempování byla povinností a Flintstoneovic auto tak vyrazilo o den později na cestu dlouhou přinejmenším 3,5 hodiny. Cestou zpátky z kempu jsme nemohli nastartovat a po cestě se ještě rozhodli spontánně navštívit vyhlídku Máj. A bylo to sice moc krásný, ale všichni jsme měli vybitý telefony a tak z toho máme asi jenom dvě nebo tři fotky.



První kafe z frenchpressu a espresso cake. Moje láska ke kávě se postupem tohoto roku dost prohlubovala. První nebo druhej víkend jsme s Izzy, Kris, Johnym, ségrou, Davidem a pár dalšíma lidma navštívili filmový festival v Turnově. A bylo to skvělý, i když ne podle mejch představ. První večer byl plnej skvělejch filmů, jídla, piva a tak. Druhej večer byl asi taky plnej skvělejch filmů, ale mě nebylo vůbec dobře a tak jsem ráda, že jsem viděla aspoň Suicide Squad. Cesta zpátky byla dost smutná, ale zároveň jsem byla vděčná za postel. Někdy kolem sedmnáctýho srpna jsme byli s rodinou na podještědský veselce mamčina bratrance a druhej den jsme vyrazili vstříc Liberci. Já s růžovou hlavou, ségra s modrou. Nejdřív jsme vyrazily na Ještěd, kam jsme si jak primadony dovezly zadky až skoro nahoru a já pak nahoře nešťastnou náhodou ukázala všem návštěvníkům svoje kalhotky, protože jsem si chytře vyrazila v šatičkách. Z Ještědu jsme pokračovaly do ZOO a z tý jsme se pak přesunuly do skvělý kavárny - do Mikyny, o který mě mrzí, že ji v Praze nemáme. Ke konci prázdnin mi přišla úžasná knížka Minimalismus od Martiny Bechyňový. Taky jsme s Ančí někdy během léta vyrazily do ZOO v Praze v tom největším vedru, což nebylo úplně sluníčkový.



Začala škola, což nebylo nic hezkýho, ale přiznejme si, že do života téměř každýho z nás to prostě patří a nic s tím neuděláme (uděláme, ale to není úplně super rozhodnutí). Aby ten začátek září ale nebyl tak pesimistickej, vyrazili jsme se ségrou a tátou na Moravu. Shodou okolností to bylo v době vinobraní v Mikulově, takže sehnat ubytování nebyl úplně lehkej úkol, ale sehnali jsme a bylo to ve skvělý lokaci. Dolní Věstonice se tak staly naším hoodem na jeden víkend. První večer jsme zjistili, že s náma na hotelu (což byl prostě jenom větší barák) bydlí Ostraváci a tak po našem návratu z večeře jsme se k nim přidali a pili víno, slivovici a bavili se. Poprvý jsem ochutnala burčák a byl děsně dobrej. Na druhej den jsme si naplánovali výšlap na Dívčí Hrady na Pálavě. Lhala bych, kdybych řekla, že cesta byla strašně v pohodě. Bylo vedro, všude lítali mušky a já neměla dostatek vody. Prskala a nadávala jsem jak špaček. Ovšem jenom do doby, než jsme vylezli k těm obrovskejm masivům, který mi vzali dech. Taky jsme navštívili vyhlášený Café Fara a při západu slunce se vrátili do hotelu. V neděli byl náš cíl poněkud jasnější. Areál zámku Lednice. Krása střídala nádheru, ale víc o našem výletě tady a taky tady. Pak přišel konec září a já celá natěšená vyrazila zase do Hořiček, kde jsme uzavírali letní táborovou sezónu.



V posledních zářijovejch dnech jsme si pořídili malýho satana, housku, buřta, šunku a tak podobně. K nám do rodiny zkrátka přibyl další kocourek. Oficiální jméno je Mikuláš, ale mamka mu neřekne jinak, než Kokeš a já mu říkám všelijak, jenom ne jeho jménem a to vlastně skoro všichni. Naše kočičí rodinka se tak početně rozrostla na tři členy. Celej říjen byl tudíž ve znamení seznamování se s malym Mikym a odnaučování ho kousání (což nemělo účinek..). Taky jsem byla pořád růžovovlasá a taky jsme se ve škole fotili. Patnáctýho října ségra oslavila 17. narozeniny a my vyrazili na ZOOTlet v Pragovce. Přišel téměř konec měsíce a my podstoupili první meziběhový sbližování, což bylo jak jinak než skvělý.



Hned na začátku proběhlo další meziběhový sbližování, kdy jsme šli spát až opravdu brzy nad ránem. Se školou jsme byli na Úřadu vlády, já si pořídila tu nejvíc chumlavou šálu a následně jsem kvůli ní měla fakin vyrážku. Hodně jsem kafíčkovala a chodila do práce, ale zároveň už jsem šetřila na vánoční dárky. Tenhle měsíc pro mě končil dvěma úžasnejma filmama. Byli to Fantastický zvířata a následoval letošní nejúspěšnější českej film - Anděl Páně 2. Anděla Páně 2 jsem si zamilovala a zamilovala jsem si ho o to víc, protože jsem měla možnost být součástí úplný premiéry a následný Andělský party, kde jsem naživo viděla Jiřího Stracha a všechny, co měli s tím filmem co dočinění. Byl to úžasnej zážitek, kterej nezapomenu. Nejlepší na tom bylo, že jsme se s mamkou ráno probudily v hotelu a nacpaly se na hotelový snídani. A úplně jsem zapomněla na sedmáctej listopad, kterej jsem s Tere strávila na Národní třídě, pak jsem šla na večeři s tátou a po tý jsem se vrátila za Tere a Adél do Kotvy.



To byl další marodící měsíc. Jestli jsem si to přivodila sama, nebo ne, to už je otázka. Každopádně před tím, než jsem upadla na týden do peřin, stihla jsem nafotit s Vandou a Nyky outfit. Bylo to první focení asi po roce a já se tak trochu styděla a zároveň jsem si to děsně užila. Osmýho prosince, ještě před mým maroděním, jsme s Izzy, Kris a Johnym byli na dalším koncertě The Paranoid a zkonstatovali jsme, že se kluci koncert od koncertu zlepšují. Já si koncert užila natolik, že jsem z něj byla hotová ještě minimálně týden. Pro Mikyho, šunku, housku, buřta, .. tohle nebyl šťastnej měsíc, ale vlastně byl. Konečně byl ten náš brouk na kastraci, po který musel tejden nosit "pyžamko", aby si nekousal stehy (bylo to tak roztomilý, že si to ani nedovedete představit). No a pár dní na to jsem onemocněla já (zase). Kvůli tomu jsem nestíhala nakoupit vánoční dárky a taky jsem přišla o cestu do Štrasburku a do Evropskýho parlamentu. No.. dárky jsem nakoupit stihla a pak přišly Vánoce. Krása střídala nádheru a klid střídal legraci. Bylo to úžasný a milý a přátelský. Pár dní po Vánocích přijel i ségřin přítel a byl s náma až do Novýho roku, jehož oslavy jsem si bohužel moc neužila, protože mě bolela hlava a měla jsem teplotu (osmičky jsou zlo).


A tak vám všem chci popřát spoustu motivace a optimismu do novýho roku 2017. Ať se vám dostane lásky jak z pohádky a pokud už svojí lásku jak z pohádky máte, tak ať vám to vydrží zase o rok dýl (a pak zase a zase :)

Vaše Johanna