Výlet na Moravu (psala jsem o prvním dni v minulém článku) jsme zakončili návštěvou zámku Lednice, kde to bylo (samozřejmě) naprosto skvělý! Já celý víkend sháněla pohledy, který bych poslala kamarádům do Prahy a udělala jim tak malou radost, a tady na Lednici jsem je konečně sehnala, takže radost byla i na mojí straně.

V neděli bylo zase úmorný vedro, ale tentokrát nám to nepřišlo tak strašný, protože jsme nelezli do příšernejch kopců, ale procházeli jsme chladným prostředím zámku a převážnou část dne se schovávali ve stínu. Zámek je nádhernej, myslím, že by ho měl navštívit každej a to minimálně jednou za život. Ani vstupný není taková pálka a navíc v prostorách zámku můžete i fotit (což já stejně nikdy nedělám). Prohlídek mají několik (podle okruhů) a my jsme si vybrali jenom tu základní, protože jsme ještě chtěli stihnout ukázku dravců a projít si překrásný zahrady.

O dravcích jsme se dozvěděli úplně náhodou a to tak, že před vstupem do zámku stál pán s orlicí na ruce, což nás absolutně ohromilo a zaujalo, dalším faktorem, proč jsme se tam vydali bylo taky to, že táta kdysi dravce fotil. Takže jsme si tu akci prostě nemohli nechat ujít.

Musím říct, že celej ten den byl vážně úžasnej. Prohlídka zámku byla zajímavá a dravci byli super (ne jenom proto, že v jednu chvíli měli připravený nalítávání supa mezi lidi, fakt ne). Všechno vlastně bylo tak trochu hodně sluníčkový a to i proto, že bylo skvělý póčo.

Pozdní oběd jsme si dali v místní restauraci, kde měli strašně milou obsluhu a hlavně výborný jídlo (za mě to byl kuřecí burger), taky jsme si dali někde ve stánku strašně dobrou zmrzlinu (pořád to sice nemělo na zmrzlinu z MojeCukrářství v Černý Labuti) a všichni tři nafotili tak kvatriliardu fotek, protože to jinak ani nešlo. Taky nesmim zapomenout na to, že před vstupem do Lednice stálo pár děsně roztomilejch starejch autíček a tak se ségra málem roztekla samým ócháním a ácháním.

Někdy během odpoledne nás už ale čekal návrat do Prahy a taky asi sekundová zastávka v Mikulově u schránky, abych odeslala dopisy kamarádům. Po cestě do Prahy jsme se zastavili na obvyklý zastávce za Jihlavou na pumpě a koupili si kávu a horkou čokoládu na posilnění. Cesta do Prahy nám zabrala asi tak milion let, protože kolony jsou to nejhorší na světě. Taky můžu říct, že návrat do Prahy byl poněkud depresivní, protože jsme opustili všechno to pozitivno Moravy, ale na druhou stranu na to pořád strašně ráda vzpomínám a taky jsem o tom po našem návratu pořád mluvila (když jsem nadšená, chodí to tak vždycky).

Tímhle výletem jsme vlastně zakončili letní cestovací sezonu a od tý doby jsme ještě nikam nevyrazili a mě to chybí, mám pořád děsnou náladu jezdit někam na výlety (dobře, ještě musím ukecat nějakýho kamaráda, aby jezdil se mnou), takže jestli někdo máte nějaký typy na to, kam zajet a prozkoumat to tam, tak mi je pište, napíšu si to na seznam míst, který musím vidět <3
xx Johanna